Klíma Ladislav

22. 8. 1878 Domažlice - 19. 4. 1928 Praha

Ladislav Klíma byl autorem filozofických statí a úvah, prozaik. Byl jednou z nejpozoruhodnějších a nejsložitějších osobností české kultury z období kolem první světové války.

Na této stránce zpřístupňujeme samizdatová díla Ladislava Klímy.
Také bychom v úvodní studii zhodnotili dosud nevydaná, či jen v samizdatu vyšlá, díla Ladislava Klímy a naznačili výběr nejvhodnějších verzí, pokud jich je více. Může se ovšem týkat i děl již vyšlých, pokud zaslouží pečlivější redakci před vydáním.

Původní studie Matěje Klímy, odborníka na recepci odkazu LK, právě na téma samizdatových verzí děl LK, případně srovnání variant jednotlivých opisů toho samého titulu.

V centru okraje – Ladislav Klíma v samizdatu.

Ladislav Klíma patřil k autorům, kteří byli po komunistickém převratu a v době normalizace umlčováni (1). Ačkoli se v roce 1948 objevily snahy Klímovo myšlení vyložit takovým způsobem, aby nebylo se socialistickou ideologií v rozporu (2), převážily názory, podle nichž bylo zcela nepřijatelné. Příznačný je odsudek Klímy z pera Jindřicha Filipce, který v reakci na článek Ludvíka Kundery z roku 1948, v němž brněnský rodák vyzdvihoval sborník Ladislav Klíma: filosof-básník, napsal: „L. Klíma se tu prohlašuje za velikého filosofa a básníka (...). Tak se tu hodnotí idealista, ba důsledný solipsista L. Klíma, úchylný zjev české filosofie, pro jehož pomatené, chorobné myšlenky bude vždy a zejména dnes škoda papíru! Klíma, který odmítal se starat o svoji obživu a nezemřel hlady jen dík několika svým přátelům, který aby měl v opilosti lepší fantasii, si denně proléval hrdlo lihem, až se upil k smrti, tento výstředník se tu prohlašuje za ‚neúchylně praktického filosofa‘!“ (FILIPEC 1948: 578) „Velebení tak reakčního idealistického úpadkového zjevu naší literatury jako je L. Klíma“ je dle Filipce jedním z příkladů „zcela nesprávného postoje části naší literární kritiky, která si zřejmě neví rady s ‚tříděním duchů‘, jež správně vytkl jako jeden z jejích hlavních úkolů Zd. Nejedlý.“ (TAMTÉŽ)

„Třídění duchů“ se uvedlo do pohybu velmi brzy a nabývalo nejrůznějších podob. Rozmetána byla sazba třetího vydání Světa jako vědomí a nic. Klíma a především autoři, kteří v něm nalézali zalíbení a zdroj inspirace, byli kritizováni Jiřím Tauferem na konferenci Svazu československých spisovatelů v lednu 1950. Klímova ulice byla přejmenována dle komunistického odbojáře na Emanuela Klímy. Esej F. X. Šaldy o Klímově díle nebyla z politických důvodů začleněna do kritikova souborného díla. Klímovy knihy byly označeny za brak a jako takové byly vyřazovány z knihovních fondů. Je paradoxní, že na vyřazování se podílela Jarmila Waageová-Kabešová, dcera Jaroslava Kabeše, který byl v třicátých a na počátku čtyřicátých let editorem Klímova díla a zřejmě také jeho největším znalcem.

Odstranit Klímovo dílo z kulturního prostoru se však nepodařilo zcela. Výrazným inspiračním zdrojem se v padesátých letech a v první polovině šedesátých let stalo pro autory paralelní kultury, např. pro Jiřího Koláře, Ivo Vodseďálka, Egona Bondyho, který v básni z roku 1960 napsal: „Mám v Čechách jediného rovného / tj. samozřejmě Klímu“ (BONDY 1990: 113), nebo Bohumila Hrabala, jenž se považoval za „pokračovatele toho, co hlásal a psal Ladislav Klíma“ (HRABAL 1990: 40).

V uvolněných poměrech šedesátých let se Klíma, stejně jako řada dalších do té doby vylučovaných autorů, mohl opět stát předmětem čtenářského, interpretačního a vydavatelského zájmu. Podle Ivana Martina Jirouse „začínal být (Klíma) v té době (tj. kolem roku 1964, pozn. M. K.) pro určitý okruh zasvěcenců rituálním spisovatelem“ (JIROUS 1997: 534). Významnou roli při znovuuvedení Klímova jména do širšího povědomí sehrál výbor Vteřiny věčnosti (1967), připravený Josefem Zumrem a Olgou Svejkovskou. Klíma byl oblíbeným spisovatelem pro autory sdružené kolem časopisu Tvář (3), v němž byl publikován výbor z Klímových aforismů a sentencí, závažná studie Jiřího Němce „Klímův příklad“, nebo část tzv. „Cholupického dne“.

Poslední zmíněný Klímův text, dopis Antonínu Pavlovi z května 1914, však již nemohl vyjít celý, protože vydávání časopisu bylo v roce 1969 kvůli nastupující normalizaci úředně zakázáno. V sedmdesátých a osmdesátých letech bylo Klímovo dílo z oficiálních literárních kruhů opět eliminováno. S o to větší mohutností však rezonovalo v alternativní kultuře. Klíma, „miláček všech rebelů a psanců u nás“ (KLÍMA I. 2009: 480), jak se o něm vyjádřil jeho jmenovec Ivan, byl jedním z nejoblíbenějších autorů v undergroundovém společenství. „Velkej filozof Ladislav Klíma,“ vzpomínal Milan Hlavsa v rozhovoru s Janem Pelcem, „byl tehdy naším guru.“ (HLAVSA 1992: 96) Nejrůznější klímovské zmínky, aluze a citáty najdeme v dílech Vratislava Brabence, Ivana Martina Jirouse, Luďka Markse, Fandy Pánka, Petra Placáka, Pavla Zajíčka a dalších. Klímovým vlivem na „undergroudovou“ literaturu se zabývali Martin Machovec a Gareth Brown (viz soupis literatury). K jeho jménu byl připojován přívlastek „svatý“ (4) nebo se o něm hovořilo familiárně jako o „Láďovi“. Obě označení jsou pro vnímání jeho osobnosti v undergroundu typická. „Na jedné straně se setkáváme s mytizací, ba zbožštěním jeho osobnosti, na druhé straně docházelo k jeho imaginární integraci do vlastních řad: členové undergroundu se ke Klímovi vztahovali, jako by byl jedním z nich.“ (KLÍMA M. 2024:144–145) Za nejintenzivnější a umělecky nejsilnější moment Klímovy recepce v alternativní kultuře lze považovat koncert skupiny The Plastic People of the Universe, který se uskutečnil v říjnu 1979 v Nové Vísce u Kadaně. „Plastici“ na něm zahráli tři kongeniální klímovské skladby „Jak bude po smrti“, „Slavná Nemesis“ a „Jsem absolutní vůle“. Podnětem k adaptaci Klímových textů a k uspořádání koncertu byl jubilejní rok 1978, kdy uplynulo sto let od Klímova narození a padesát let od jeho smrti. „Rokem Ladislava Klímy“ jej nazvali Egon Bondy, Vratislav Brabenec a Miloslav Hájek, tříslovná báseň Ivana Martina Jirouse nese název „Rok Velkého Ládi“ (JIROUS 1998: 77).

O působení a oblibě Klímova díla svědčí hojná samizdatová produkce. Výběrově připomeňme třináctisvazkové Ladislava Klímy spisy sebrané, jež mezi lety 1986–1988 vydával Ilja Matouš (5). Obdobný záměr, vydat veškeré dostupné Klímovo dílo, měl také Miloš Volák s edicí Klímovky z Klamovky, určenou pro hosty smíchovské hospody Klamovka. Ze samostatných vydavatelských počinů lze vyzdvihnout Texty (1977), jež pro Edici Expedice připravil, úvodem a doslovem opatřil Jiří Němec, Cholupický den (1978) s kolážemi Jiřího Koláře, který vydal grafik Oldřich Hamera, nebo Vladislavem Zadrobílkem uspořádaný výbor Jsem absolutní vůle (1987), jenž měl i díky druhému vydání v roce 1991 (v nakladatelství Trigon) výraznější čtenářský dosah.

Osud Klímových rukopisů byl provázen nejrůznějšími trampotami.(6) Během autorova života byla knižně vydána jen tři filosofická díla a drama Matěj Poctivý. Zásadní beletristické práce začaly vycházet až posmrtně. Klíma se o své rukopisy příliš nestaral, řadu z nich spálil, rozdal, leccos zanechal u přátel či u nevlastní matky a podobně. Jeho pozůstalost zdědila jeho družka Kamila Lososová,(7) jež poté neúplná a fragmentární díla začala opisovat a připravovat k vydání. Do Klímových textů při tom drasticky zasahovala. Např. torzo Velkého romanu redukovala na 60 % jeho skutečného rozsahu, kapitoly a zlomky uspořádala ve špatném či přinejmenším sporném pořadí, cenzurovala násilné, sexuální a blasfemické pasáže, škrtala vulgarismy a mnoho dalších výrazů (např. i slova „smilně“ či „bídák“ nahradila za „smutně“ a „bulík“). Mezery v Klímově „gigantickém cáru“, jak Velký roman označila Erika Abrams (ABRAMS 1996: 8), se pokoušela vyplnit vlastními (často nevhodně lyrickými) vsuvkami. Takto „edičně připravená“ díla, jakož i další texty z nespolehlivých zdrojů potom kolovaly v samizdatu a dalšími opisy byly dále měněny. Jejich textologická úroveň je tedy většinou nízká. Chce-li dnešní čtenář číst Klímovo dílo v autentické podobě a v kvalitní ediční přípravě, musí sáhnout po Sebraných spisech vydávaných v nakladatelství Torst.

Samizdatová vydání Klímova díla, o nichž si lze nyní díky digitalizovanému vzorku z knihovny Libri prohibiti učinit dobrou představu, mají však jinou než textologickou hodnotu. Jejich množství, pestrost, výtvarné zpracování i různé doprovodné texty ukazují na to, jak živý zájem o Klímu byl – třebaže vznikl na základě neúplného a často problematického materiálu. Ladislav Klíma, během života i po smrti neustále vylučovaný – v šestnácti letech z domažlického gymnázia a ze všech rakouských škol, po vydání prvotiny z akademické filozofie, v souvislosti s Matějem Poctivým z Národního divadla, v padesátých letech z knihoven a tak dále –, stal se v době normalizace středem zájmu těch, kteří byli také z různých důvodů a různými způsoby vylučováni. Mnozí tvůrci, šiřitelé a čtenáři samizdatových vydání nacházeli v razanci, s jakou Klíma padesát let před nimi ze společenské a umělecké periferie pranýřoval falešnou „mainstreamovou“ kulturu a konformismus v životě a myšlení, výraz toho, co sami prožívali. Pro ty, kteří se v době normalizace odmítli krmit mdlou, převařenou stravou oficiálního „umění“, mohlo být Klímovo syrové psaní prostředkem ke kulturní sebezáchově.

Matěj Klíma

1. Tento text vychází z monografie Ladislav Klíma v české kultuře.
2. Například Karel Bodlák v jinak pronikavé studii „Myšlenkový svět Ladislava Klímy“ mj. napsal, že „dialektický výklad dějin, aplikovaný a užitý v socialismu, odpovídá Klímovu kontradikcionismu“ (BODLÁK 1948: 46).
3. Viz Tvář: výbor z časopisu nebo také MANDLER 1996: 228.
4. Např. v Bondyho románu Bratři Ramazovi (BONDY 2007: 18) či v poemě Deník dívky, která hledá Egona Bondyho (BONDY 1991: 12).
5. Více informací najde čtenář v knize Český literární samizdat 1949–1989: edice, časopisy, sborníky (s. 510–513).
6. Erudovaně to popsala Erika Abrams, mj. v edičním komentáři druhého svazku Sebraných spisů (ABRAMS 2006: 653–683) nebo v úvodu k Velkému romanu (ABRAMS 1996: 7–33).
7. Od jejích dědiců zakoupil Klímovu pozůstalost počátkem osmdesátých let signatář Charty 77 David Souček.

Literatura:

Abrams, Erika: Úvod, in L. Klíma: Velký roman. Praha: Torst, 1996 (Sebrané spisy, sv. 4), s. 7–33; psáno 1990–1994, vychází z předmluvy k francouzskému vydání, in L. K.: Le Grand Roman. Paris: La Différence, 1991, s. 7–26.
Abrams, Erika: Ediční komentář, in L. Klíma: Hominibus. Praha: Torst, 2006 (Sebrané spisy, sv. 2), s. 653–683.
Bodlák, Karel: Myšlenkový svět Ladislava Klímy, in Ladislav Klíma: filosof-básník. Praha: Jan Pohořelý, 1948, s. 11–51.
Bondy, Egon: Básnické dílo Egona Bondyho. Sv. 3. Praha: Pražská imaginace, 1990.
Bondy, Egon: Bratři Ramazovi. Praha: Akropolis, 2007.
Brown, Gareth: Ladislav Klíma and the Klimaesque in the Czech Underground, in Slovo a smysl 3, 2006, č. 6, s. 227–240.
Filipec, Jindřich: „Nadstranická“ literární kritika, in Var 1, 1948, č. 18–19, s. 577–578.
Hlavsa, Milan; Pelc, Jan: Bez ohňů je underground. Praha: BFS, 1992.
Hrabal, Bohumil: Kouzelná flétna. Praha: Československý spisovatel, 1990.
Jirous, Ivan Martin: Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997.
Jirous, Ivan Martin: Magorova summa. Praha: Torst, 1998.
Klíma, Ivan: Moje šílené století. Praha: Academia, 2009.
Klíma, Matěj: Ladislav Klíma v české kultuře. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2024.
Machovec, Martin: Ohlasy literárního a filozofického díla Ladislava Klímy v životě a tvorbě českých undergroundových autorů, in Věčnost není děravá kapsa, aby se z ní něco ztratilo. Soubor studií věnovaných Ladislavu Klímovi. Olomouc: Aluze, 2010, s. 8–13.
Mandler, Emanuel: Na držení pozic jsem nikdy nebyl [rozhovor, ptal se Adam Drda], in Revolver Revue, 1996, č. 32, s. 211–232.
Přibáň, Michal a kol.: Český literární samizdat 1949-1989: edice, časopisy, sborníky. Praha: Academia, 2018.
Tvář: výbor z časopisu. Ed. M. Špirit. Praha: Torst, 1995.

Bibliografie

Dílo Ladislava Klím (bibliografie) - pdf-ocr

O Klímovi

Ivan Dubský: Diskurs na téma jedné Klímovy věty, Praha 1987 - pdf-ocr
Jindřich Chalupecký: Ladislav Klíma, Česká expedice - pdf-ocr
Jindřich Chalupecký: Ladislav Klíma - pdf-ocr
Milan Nápravník: Resumé o zběsilosti, Praha 1964 - pdf-ocr
Zdeněk Neubauer: Deus et natura. Náboženské úvahy na pozadí ontologie subjektivity, Edice Expedice 1979 - pdf-ocr
Zdeněk Neubauer: Chiliasmus a eschatologie - pdf-ocr
Zdeněk Neubauer: Od smyslu vědeckého poznání k vědě jako poznání smyslu, Edice Expedice 1976 - pdf-ocr
Zdeněk Neubauer: Slavnost - hra - subjektivita, pocta Ladislavu KLímovi, 1978 - pdf-ocr
Plastic People: Ladislav Klíma - Jak bude po smrti - ### K Jiří Svoboda: Ladislav Klíma - Filozof smířlivého vzdoru (Filozofický časopis, ročník XXVIII., 1980, číslo 5) - pdf-ocr\

Korespondence

Čtyři listy filozofa Ladislava Klímy ing. Antonínu Křížovi, verze 1 - pdf-ocr
Čtyři listy filozofa Ladislava Klímy ing. Antonínu Křížovi, verze 2 - pdf-ocr
Dopisy Ladislava Klímy Antonínu Pavlovi - pdf-ocr
Korespondence Ladislava Klímy s Emanuelem Chalupným a s Otokarem Březinou - pdf-ocr\

LK

Arkánum - pdf-ocr
Arkánum - pdf-ocr
Beletrie - pdf-ocr
Bouře se přihnala - pdf-ocr
Bouře se přihnala - pdf-ocr
Boží soud - pdf-ocr\

klima_cas-a-smrt1_ocr.pdf klima_cas-a-smrt2_ocr.pdf klima_cesky-roman1_ocr.pdf klima_cesky-roman2_ocr.pdf klima_cesky-roman3_ocr.pdf klima_delend_ocr.pdf klima_des-ze-samoty1_ocr.pdf klima_des-ze-samoty2_ocr.pdf klima_des-ze-samoty3_ocr.pdf klima_edgar1_ocr.pdf klima_edgar2_ocr.pdf klima_edgar-a-eura_ocr.pdf klima_filosoficka-fakulta_ocr.pdf klima_filosoficke-deniky_ocr.pdf klima_filosoficke-fragmenty_ocr.pdf klima_filosoficke-listy_ocr.pdf klima_filosof-z-predmesti_ocr.pdf klima_genor-a-gena-1_ocr.pdf klima_genor-a-gena-2_ocr.pdf klima_husite1_ocr.pdf klima_husite2_ocr.pdf klima_cholupicky-den1_ocr.pdf klima_cholupicky-den2_ocr.pdf klima_cholupicky-den3_ocr.pdf klima_cholupicky-den4_ocr.pdf klima_ja-je-ja_ocr.pdf klima_jak-vysvetlite_ocr.pdf klima_jednoaktovka1_ocr.pdf klima_jednotaktovka2_ocr.pdf klima_jsem-absolutni-vule1_ocr.pdf klima_jsem-absolutni-vule2_ocr.pdf klima_jsem-absolutni-vule3_ocr.pdf klima_jsem-absolutni-vule4_ocr.pdf klima_juvenilie1_ocr.pdf klima_juvenilie2_ocr.pdf klima_juvenilie3_ocr.pdf klima_juvenilie4_ocr.pdf klima_list-o-ilusionismu-a-ivanu-karamazovu_1986_ocr.pdf klima_melie_ocr.pdf klima_metafizicke_ocr.pdf klima_mezi-skutecnosti-a-snem_edgar-a-eura_ocr.pdf klima_non-stop_ocr.pdf klima_novoveske-elegie_slavik_ocr.pdf klima_pietro_ocr.pdf klima_pietrovi-se-zdarilo_ocr.pdf klima_putovani-slepeho-hada-za-pravdou_ocr.pdf klima_rec-oblohy_ocr.pdf klima_sebrane-spisy_00_ocr.pdf klima_sebrane-spisy_01_ocr.pdf klima_sebrane-spisy_02_ocr.pdf klima_sebrane-spisy_03_ocr.pdf klima_selen1_ocr.pdf klima_selen2_ocr.pdf klima_selen3_ocr.pdf klima_selen4_ocr.pdf klima_selen5_1980_ocr.pdf klima_selen6_1984_ocr.pdf klima_skutecna-udalost-sebehnuvsi-se-v-postmortalii_ocr.pdf klima_soucit-se-zviraty_ocr.pdf klima_soud-bozi_ocr.pdf klima_sus-triumphans1_ocr.pdf klima_sus-triumphans2_ocr.pdf klima_texty_ocr.pdf klima_trvani-po-smrti1_ocr.pdf klima_trvani-po-smrti2_ocr.pdf klima_udoli-nejvetsiho-stesti_ocr.pdf klima_utrpeni-knizete-sternenhocha1_mozkova-mrtvice_1986_ocr.pdf klima_utrpeni-knizete-sternenhocha2_ocr.pdf klima_utrpeni-knizete-sternenhocha3_ocr.pdf klima_viktorie_ocr.pdf klima_vlastni-zivotopis_ocr.pdf klima_vseobecne_ocr.pdf klima_vteriny-vecnosti_ocr.pdf klima_vybor-z-dila_ocr.pdf klima_zaznamy-extatikovy_ocr.pdf klima_zeny-diovy1_ocr.pdf klima_zeny-diovy2_ocr.pdf klima_z-pozustalosti1_ocr.pdf klima_z-pozustalosti2_ocr.pdf