Praskající červánky


 

*     [Praha]     *     1982 – 1990     *     nepravidelně     *


Časopis volného sdružení neopatafyziků, od roku 1984 tiskový orgán sdružení B. K. S. (Bude konec světa)

Časopis založili v roce 1982 štukatér Pavel Prášil (*1955) a kamenosochař Jiří Olt (*1955). K volbě názvu vydavatele údajně inspirovala báseň zakončená zvoláním „Obzorem táhnou praskající červánky!“, kterou recitoval při pravidelné návštěvě pražské vinárny U Šupů jeden z hostů, a budoucí redaktoři tento titul vnímali jako protiváhu k názvu oficiálního deníku ÚV KSČ Rudé právo.

List, který se měl stát především prostorem pro nerušenou tvůrčí seberealizaci, sdružoval vedle hlavních redaktorů bývalé spolužáky ze Střední uměleckoprůmyslové školy v Praze na Žižkově, výtvarníky Milana Dubnického (1956–2015), Jiřího Levého (*1956), Pavla Lva (*1954), Janu Prekovou (*1956) a Františka Skálu (*1956), dále úředníka Jednoty Rakovník Miloslava Kinkala (*1956) a studenta FAMU Jana Stejskala (*1956); v roce 1984 redakci opustil Jiří Olt, od č. 13/1988 se do časopisu vrátil již jen jako autor. Okruh stálých spolupracovníků a odběratelů byl zároveň zapojen do různých spolků, jako byly B. K. S. (Bude konec světa – založen 1974, od č. 7 se Praskající červánky staly jeho tiskovým orgánem), SÚZI (Společnost úplného zničení individua – pobočky Súzi Peánovská a Súzi Chuchelská) a CKE spol. (Exhumační společnost – Vršovice). Texty, prohlášení a polemiky uvedených spolků pak tvořily podstatnou část jednotlivých čísel časopisu.

Časopis byl psán na kancelářský papír A4, přílohy na papír průklepový, obálka byla vytvořena z tvrdého kartonu, do něhož byly stránky vlepeny. Logo tvořil graficky provedený název časopisu, často doplněný o kresbu či fotografii. Pro každé číslo autoři dodávali příspěvky v požadovaném počtu kopií, v případě potřeby texty přepisovali redaktoři. Praskající červánky vycházely dvakrát do roka v deseti exemplářích, výrobu financovali vydavatelé, kteří pak časopis rozdávali přátelům. Celkem vyšlo 14 čísel, patnácté číslo, které bylo připraveno v průběhu roku 1990, již nevyšlo. Titulárně měla redakce sídlo na chatě v Lipencích u Prahy, vlastní práce však většinou probíhala v bytech vydavatelů ve Vršovicích v Kremelské (dnes Litevské) ulici č. 4 a na vinohradské třídě Wilhelma Piecka (dnes Korunní) č. 30.

Vzhledem k profesnímu zaměření autorů převládala v časopise výtvarná složka. Z grafických technik byly nejčastěji zastoupeny linoryty, suché jehly a autory vynalezená tzv. skurografie (od italského slova scuro – tmavý), spočívající ve vytvoření „negativu“, tedy kresby měkkou tužkou na pauzovací papír, a v jeho prosvícení na fotopapír Dokument. Součástí každého čísla byly fotografie, které jednak naplňovaly výtvarný záměr a jednak měly dokumentační charakter, neboť zachycovaly happeningy, výlety a další akce pořádané redaktory a spolupracovníky časopisu (např. Zahájení umělecké sezóny, Zakončení umělecké sezóny, Májový výlet, vystoupení vokálního tria Tros sketos – Aleš Najbrt, Jaroslav Róna a František Skála atp.). Autorem většiny fotografií byl Pavel Lev.

Každé číslo časopisu obsahovalo úvodník a několik pravidelných rubrik (mj. Náš host, společenská rubrika Střípky/klípky), část byla vyčleněna pro dopisy a polemiky mezi konkurenčními organizacemi B. K. S., SÚZI a CKE spol. Publikované texty (převážně povídky, básně, reportáže), fotografie i výtvarné artefakty měly nejčastěji povahu recese, mystifikace a stylizace (podobně jako ve spřízněném časopise Mehedaha). Vytvářeny byly pro radost, pro pobavení autorů i jejich přátel a až na výjimky neměly žádný politický podtext. V době, kdy se stal časopis orgánem B. K. S., redakce pravidelně referovala o průběhu nevýznamnějších spolkových svátků, především Dne komemorace zesnulých – DKZ, který se dodnes každoročně koná na Dušičky 2. listopadu. Čísla 10 a 11 byla monotematicky věnována oslavám narozenin významných členů organizace. Jediným autorem mimo okruh stálých přispěvatelů, který byl trvale přítomen zejména v rubrice Plody bádání, byl spisovatel, novinář a redaktor Ferdinand Schulz (1835–1905), redakcí oslavovaný jako nedostižný předchůdce. V rubrice Náš host byli představováni mj. otcové stálých autorů: Otto Levý, František Skála st., Martin Polák a Lukáš Japanský.

Přispěvatelé používali výhradně pseudonymy nebo značky (mj. S. F. – Jiří Olt, Misantrop Dunajevský – Milan Dubnický, PPLM – Miloslav Kinkal, Súzi Chuchelská – Jana Preková, grafická značka ve tvaru brýlí, Jirek Zlobin Lévi-Ostrowid – Jiří Levý, Škába Sklabinský – František Skála, Prof. Eckel Eckelhaft – Pavel Lev, Pablo Augeblau, AB – Pavel Prášil, Dr. Stehlík – Jan Stejskal), některé texty vyšly nepodepsané a jejich autory již zřejmě nebude možné identifikovat. (Eduard Burget)

PRAMENY
Lokace: Soukromá sbírka Pavla Prášila.
Korespondence: Pavel Prášil, prosinec 2015 – únor 2016.
LITERATURA
Knižně: Ikebana B. K. S. včera a dnes (katalog výstavy, 2012).
Studie a články: M. Reslová: B. K. S., UM 1991, podzim; P. Augeblau a kol. (= P. Prášil): B. K. S. Dvacet let tajné organizace, Výtvarné umění 1994, č. 3; P. Augeblau (= P. Prášil): Poesie B. K. S. Povinné básně určené tajné organisaci, in Kaloty. Výběr z básnické tvorby B. K. S. (2006); an.: B. K. S. weapons, in P. Augeblau – E. Eckelhaft – Š. Sklabinský (= P. Prášil – P. Lev – F. Skála, eds.): Zbraně – B. K. S. – Weapons (2012).
Rozhovory: P. Augeblau (= P. Prášil): Interview redaktora Augeblaua pro redakci Praskajících červánků. Výtvarná a literární praxe v umělecké sezoně, Výtvarné umění 1994, č. 3.

zdroj: Přibáň 2018


7 - pdf-ocr