ScriptumHofírek, Stanislav
* 30. 12. 1915 Hýsly u Kyjova † 19. 8. 1993 Melbourne
Čechoaustralan JUDr. Stanislav Hofírek
Absolvent brněnské právnické fakulty, za nacismu vězeň v Mauthausenu, praktikující katolík a případně nekompromisní exulant, připlul do Austrálie v roce 1950 a celý život věnoval své vizi o spravedlivém a svobodném světě jak doma, tak kdekoliv jinde. Měl přátelské styky nejen s katolíky po celém světě, kněžimi i laiky, ale i s ortodoxními křesťany, budhisty, muslimy, židy a každým, kterého zajímala touha po svobodě a sebeurčení. Všechny svoje fyzické a intelektuální síly věnoval publikování a vydávání řady časopisů, které ze svých prostředků rozesílal po celém světě i do vlasti.
Vydával například tituly Rozpravy, Diskusní archy, Exilový zápisník a jiné, v mnoha dalších byl členem redakční rady a do ještě většího množství přispíval. Podepsal také 28. 4. 1964 významnou výzvu Positivní antikomunismus.
Zabýval se křesťanskou sociální etikou, antikomunismem, exilovým životem a uspořádáním poměrů ve vlasti po konci totality. Podílel se na činnosti křesťanských odborů, založil Společnost nového řádu, Československé křesťansko-demokratické sdružení v Melbourne a Cyrilometodějskou ligu. Ve své edici Rozpravy vydal v roce 1983 studii Pravda a spravedlnost a v r. 1992 v Praze vyšly Perspektivy lidskosti.
dle: Melbournský kvart 1993/10, výrazně doplněno z dalších zdrojů.
JUDr. Stanislav Hofírek pocházel z rolnické rodiny. Studoval na gymnasiu v Kyjově a pak na právnické fakultě v Brně. V Sušilových kolejích jej zastihla krutá deportace českých studentů do nacistického koncentračního tábora. Byl mezi těmi, které gestapo odvleklo do Sachsenhausenu, v berlínském předměstí Oranienburg. Po propuštění pracoval v Praze v Ústředním svazu lihovarů, kde vždy zdůrazňoval sociální potřeby - totiž aby lihovary vykupovaly podřadné brambory od horských zemědělců, kteří by jinak trpěli bídu.
Po válce 1945 pracoval dr. Hofírek v Ústřední radě odborů, kde povětšině rozhodovali komunisté. Hofírka nenáviděli, mimo jiné i pro je ho přednášky proti marxismu-leninismu. Za únorového puče r. 1948 byl okamžitě propuštěn ze služeb ROH. Hofírek se záhy nato pokusil o útěk za hranice, avšak byl v Chebu zatčen a uvězněn. Po propuštění na Gottwaldovu amnestii se stal právním poradcem litoměřického biskupa Trochty. Nakonec se mu přece jen podařilo utéci. Měl však namále, že nebyl znovu zatčen. Zachránila jej socha Jindřicha Šimona Baara v Klenčí. Hofírek utíkal do exilu sovětskou zónou a dostal se do západního Berlína. Rozhodl se emigrovat do Austrálie. Nejdříve prošel uprchlickým táborem ve Wielfleckenu, pak táborem v Delmenhorstu u Brém.
Po příjezdu do Austrálie 17. srpna 1950 Hofírek pracoval jako uklízeč v Royal Melbourne Hospital, než si našel výhodnější zaměstnání. V Melbourne se též zapojil do krajanské činnosti, především přednáškami, vydával také časopis dobré úrovně - Rozpravy. Také rád cestoval a poznal mnoho zemí svobodného světa: Japonsko, Taiwan, Thajsko, Indii, Nepál, Turecko, Izrael, Egypt, Řecko, Itálii, Francii, Španělsko, Portugalsko, Srí Lanku a Nový Zéland. Všude navazoval styky s čs. exulanty, přednášel a psal články do krajanských časopisů. Zemřel náhle na srdeční mrtvici, když šel na poštu rozeslat sedmé číslo „Rozprav“. Skonal na chodníku. Více než právnické vědomosti jej zaujala filosofie.
Vzpomínka přítele na dr. Hofírka - V časopise „Australské Listy" v č. 26 z října 1993, vzpomínal na dr. Hofírka jeho blízký osobní přítel K. J. Halla:
Mimo jiné Hofírek nerad hovořil o době, kdy jej gestapo s ostatními českými studenty zatklo a odvleklo do nacistického tábora v Sachsenhausemt. Ale několik faktů svému příteli přece jen sdělil. Například to, že když se vězni pohybovali z jednoho baráku do druhého, museli běžet, že nejvíce vězňů umíralo na jaře vyčerpáním, že židé měli zvláštní koncentrák uvnitř koncentráku, kam nikdo nesměl, a že viděl, jak strážní utloukli pražského komunistického advokáta Sekaninu, který dělal v lágru tlumočníka a jednou dostal od nově internovaného Poláka stomarkovou bankovku, za což byl mučen. Vězni směli mít u sebe jen drobné peníze, za které si mohli kupovat v kantýně řepnou marmeládu atd. Když Sekaninu dovezli do lágru, rozhlížel se kolem a řekl: „Hezký koncentráček, až se to obrátí, tak sem nastrkáme kapitalisty.“ Toho se nedočkal. … V květnu 1945 zažil dr. Hofírek na Velvarské ulici dobývání Prahy Rusy. Rudoarmějci se hrnuli nechráněnou širokou ulicí i Vítězným náměstím, kde byli zahnízděni esesáci. Ti je kosili kulomety po stovkách. Rudá armáda necenila životy svých vojáků a zbytečně je obětovala. Po nehorázných ztrátách Rusové přece jen dorazili k esesákům a rozšrotovali je. …
POTŘEBA FILOSOFIE - Stanislav Hofírek
Mnozí lidé se bojí filosofie, utíkají před ní, považují ji za něco nesrozumitelného a neužitečného. Je bohužel pravda, že mnohé filosofické systémy jsou přímo rozkladné a tedy škodlivé, což ovšem nedokazuje, že každá filosofie je taková. Dnešní rozbouřená doba potřebuje pevný bod, neotřesitelné východisko a solidní základý' pro budováni společnosti opravdu lidské. K budování těchto solidních základů přispěl mimořádným způsobem francouzský katolický filosof Jacques Maritain, který se narodil 18. listopadu 1882. Maritain jako mladý student nebyl katolík, ale opravdu hledal pravdu. Nejdříve studoval na pařížské universitě, kde převládal tak zvaný scientismus, který chtěl racionalistickými a přírodovědeckými metodami řešit všechny lidské problémy. Maritain odmítl tento systém jako nevědecký a hledal pak pravdu v Bergsonově filosofii, která ho také neuspokojila. Mladý filosof propadl téměř zoufalství, že nemůže na jít pravdu. Jednou se procházel se svou snoubenkou v botanické zahradě a byli tak rozerváni, že uvažovali o sebevraždě. Maritain však odmítl toto pokušení poukazem na to, že má ještě smysl žít pro spravedlnost. Později se seznámil s katolictvím, začal studovat aristotelsko-tomistickou filosofii a stal se největším katolickým filosofem tohoto století. Maritainovo dílo je tak obsáhlé, že je nelze zhodnotit v krátkém článku a proto se zmíním jen o některých problémech, které Maritain propracoval moderním způsobem a které jsou důležité pro veřejný život v dnešní době. Podle Maritaina nejlepší definici demokracie podal Lincoln, který napsal, že demokracie je vláda lidu, lidem a pro lid. Liberálně pojatá demokracie zdůrazňuje většinou jen to rozhodování většiny, jako kdyby většina občanů mohla rozhodovat co chce a jak se jí to zlíbí bez ohledu na morální zásady. Zapomíná se tedy na tu třetí část definice, že demokracie je vládou pro lid, pro obecné dobro všeho lidu. A tím obecným dobrem celku je nejen hospodářský blahobyt všeho lidu, sociální zabezpečení a kulturní rozkvět, ale také vyspělost mravní. A taková demokracie by měla být programem našeho exilu pro jednou osvobozenou vlast (psáno 1982). Lid tedy nemá právo v demokratickém systému rozhodovat se pro nemravné zákony, pro diktaturu nacistickou nebo komunistickou a pro potlačování náboženských svobod.
S otázkou demokracie souvisí i problém lidských a občanských práv. Francouzská revoluce a politické systémy na ni ideově navazující chápou lidská práva jako požadavek absolutní svobody lidské vůle. Z této naprosté autonomie lidské vůle, která se povyšuje na rovinu absolutna, tedy na rovinu božskou, se vyvozují pak absolutní lidská práva, která nejsou omezena ničím jiným než lidskou vůlí. Zapomíná se tedy, že lidská vůle je omezena mravními příkazy, jejichž zdrojem je Bůh. Máme tedy také mravní povinnosti. Lidské zákonodárství se má tedy podřídit mravnímu řádu, jinak zavládne mravní anarchie, z které pak vyroste anarchie politická, politická zvůle, tedy diktatura. Stát má suverenitu, a to suverenitu politickou a právní, ale ta suverenita také není absolutní, nýbrž je omezena mravními příkazy v zájmu obecného blaha, dobra celku národního, celku všelidské rodiny. Z pojmu suverenity ne vyplývá tedy, že komunisté v Československu a v Rusku si mohou dělat cokoliv se jim zlíbí, že nikdo jim do toho nemá co mluvit. Náš exil i svobodné demokratické státy mají tedy nejen právo, ale i povinnost vyvolávat tlak ve řejného světového mínění na zmírnění a dokonce i změnu - tedy odstranění komunistických režimů. Dnes se většinou nerozlišuje mezi dvěma důležitými pojmy, to jest státem a politickou společností neboli republikou či královstvím. Maritain správné zdůraznil, že stát je jen nejvyšší částí politického tělesa (republiky), které se skládá z celé řady autonomních organizací zájmových, jako jsou svazy zemědělců, sdružení podnikatelů a zaměstnavatelů, odborové organizace, lékařské a advokátní komory a živnostenská společenstva. A v neposlední řadě jsou zde i rodiny. Všechny tyto složky republiky mají také svá nezadatelná práva, na která nemá stát sahat. Úkolem státu je specializovat se na péči o obecné dobro celku a harmonizovat k tomuto cíli dílčí zájmy nižších složek. Stát má tendenci monopolizovat veškerou moc a pohlcovat ony autonomní nižší instituce. Takový vývoj pak vede k všemocnému státu, to jest ke státu otrockému a k situaci, kde opravdová demokracie je soustavně podkopávána a to v samých základech. A takové ohrožení demokracie je i v mnoha nekomunistických zemích. Proto Maritain zdůrazňoval, že moderní demokracie potřebuje jakési šokující prorocké minority, které by burcovaly lidskou ochablost asi tak, jak to dělávali starozákonní proroci. A takové šokující minority potřebuje i náš exil. Je třeba menších pracovních skupin, které by měly odvahu poukazovat jasně na některá exilová neřádstva a které by měly vitalitu potřebnou pro nápravné akce.
Nedělní Hlasatel, Chicago, 1982.
Krása, skutečnost a iluze, filosofické pojednání - anglické vydání Ideas Have Legs, 1945, česky 1948? v neznámém nakladatelství pdf-ocr