ScriptumŠklíbová Hana
JANA (HANA) ŠKLÍBOVÁ
* 14. 12. 1897 Ústí nad Orlicí – † 28. 7. 1987 Oslo
Vlastenka, žurnalistka a rozhlasová pracovnice byla z těch nemnoha, kteří nepožádali ani po takřka čtyřicetiletém životě v exilu o cizí státní příslušnost a do konce života si podržela svůj exulantský statut.
Dětství prožila v Ústí nad Orlicí, absolvovala reálné gymnázium v Hradci Králové. Stala se redaktorkou časopisu „Zlín", vydávaného firmou Baťa, který byl distribuován v celém Československu i v zahraničí. Psala i pro Baťův „Výběr", obsahující statě, jež vyšly i v zahraničí (USA, Velká Británie), později psala i pro Národní listy a Svobodný zítřek. Po 1945 pracovala na ministerstvu pro zahraniční obchod, vedeného dr. Hubertem Ripkou.
Po komunistickém puči v únoru 1948 odešla současně s ním do exilu.
Usadila se v Paříži, kde pomáhala redaktorovi Luďkovi Stránskému
při vydávání „Svobodného zítřku". Od založení rozhlasové stanice
*Svobodná Evropa *1951 až do odchodu do penze 1973 byla v Mnichově její
redaktorkou. Napsala několik set rozhlasových skript, určených především
mladým posluchačům v Československu, psala Skautskou hlídku i denní
komentáře. 1955 se stala v Mnichově spoluzakladatelkou Českého slova,
listu československého exilu. Psala pro něj historické články a mnoho
let redigovala i psala rubriku „Slovíčko nejmenších". Záleželo jí na
tom, aby děti exulantů nezapomněly češtinu a na vlast.
Po odchodu na odpočinek se usadila v hlavním městě Norska Oslo, kde
pomáhala v Čs. letní škole pro exulantské děti.
Její tělesné pozůstatky byly převezeny do Čech a uloženy do rodinné hrobky v Kostelci nad Orlicí.
Část literárního díla je v pozůstalosti, jež je uložena částečně v Památníku národního písemnictví v Praze. K vydání připraven román "Příchozí". Zajímavá korespondence není zpracována.
za použití osobnostiregionu.cz a Pejskar Jožka: Poslední pocta: Památník na zemřelé československé exulanty v letech 1848-1989, svazek 3 - il. Mikoláš Aleš, Baltimore : Rosedale Print, 1989, 317 s., fotografie, rejstřík.
Dílo:
Pohádky. Obálku a kresby navrhl Miroslav Šašek, vydalo v listopadu 1953 Sdružení čs. politických uprchlíků v Německu, Mnichov pdf-ocr
Na Žabce - román o obci Uhersko, 1941
Deset dní v Londýně - průvodce.
ZA HANOU ŠKLÍBOVOU Anna Kvapilová
Poprvé jsem se s ní setkala po roce 1945 na schůzi jedné odbojové komise. Přesto, že setkání bylo jen letmé, zůstal mi její zjev v živé paměti. K dalším setkání došlo v létě 1950 v Paříži, v laciném hotelu na předměstí, kde bydlela po svém odchodu do exilu v r. 1948. Tehdy tam také bydlel Luděk Stránský. Vzpomínám si, jak jsme ho byly navštívit v jeho spartánsky vybaveném pokoji. S neskrývanou nostalgií ukázal na hromadu papírů na stole, kde připravoval pokračování „Svobodného zítřku". Sloužit věci svobodného Československa bylo tehdy samozřejmým příkazem.
V r. 1951 přesídlila Hana Šklíbová do Mnichova, aby se cele dala do služeb rozhlasu Svobodná Evropa, který tehdy zahajoval vysílání. Zůstala mu věrná až do svého odchodu do penze. Už v mladých letech působila jako žurnalistka ve Zlíně a vztah k žurnalistice ji provázel celý život. Chápala ji spíše jako poslání než jako zaměstnání.
V Mnichově jsme se vídaly pravidelně každý podzim, když jsem doprovázela děti čs. uprchlíků z jejich rekreace v Norsku. Bydlívala jsem u Hany v pensionu v Kaulbachstrasse a poznala prostředí, v němž žila a pracovala. Bydlel tam také Jan Čep, k němuž chovala Hana vřelé sympatie. Mezi další mnichovské přátele patřil též malíř Miroslav Šašek. Stejné zájmy a stejné naděje nás sblížily. Nezapomenutelné pro mne zůstanou procházky Anglickou zahradou, kudy chodívala Hana do rádia.
V Norsku byla několikrát na reportáži a Norsko ji svým způsobem přitahovalo. Snad to byla severská literatura a kouzlo severských nocí, které spoluzpůsobily, že Hana přijala nabídku přátel, zakoupit si v Oslo byt, do kterého se v květnu 1973 přestěhovala. Ale svým srdcem zůstala u přátel v Mnichově, a snad také trochu v Římě, kam jezdívala na zimní období.
V Norsku našla Hana mnoho nových přátel. Svým zjevem byla vždy elegantní a vždycky svá. Měla schopnost přitahovat lidi svým intelektem a vrozenou laskavostí. Naše společné svačiny v mé kanceláři v domě, kde bydlela, se staly každodenním obřadem. Až do začátku 80. let pomáhala v Čs. letní škole pro exulantské děti ve Storsandu, kde pracovala s nejmladšími. Storsand se stal její láskou a těžce nesla, když pro postupující stáří musela spolupráce zanechat. Podivuhodná byla její schopnost umět se přiblížit mladým srdcím a získat jejich důvěru. Pro mne byly nezapomenutelné chvíle, když jsme po skončené večerní poradě stávaly na verandě a dívaly se na zrcadlení měsíce ve vodách fjordu a světla na druhém břehu.
V posledních měsících, když jí selhával zrak a nemohla ani číst, ani psát, žila poslechem Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy a svou hlubokou zbožností. Její zájem a duševní schopnosti se neměnily. Jakoby vzdorovaly věku a nemocem stáří. Až když byla převezena na velikonoční pondělí do nemocnice, bylo zřejmé, že se konec přibližuje. Do posledních dnů si uchovala živou reakci na účast přátel, kteří ji denně navštěvovali.
Svůj styl si uchovala do poslední chvíle. Nepřála si ani květiny, ani veřejný pohřeb. A tak se s ní podle jejího přání rozloučila malá skupina nejbližších přátel intimním obřadem v nemocniční kapli, kde český kněz, jeden z jejích blízkých přátel, provedl výkrop a česky se pomodlil. Ležela v otevřené rakvi, s malou kytičkou v národních barvách na prsou, krásná a vyrovnaná, poznamenaná majestátem smrti. Jediná kytice červených růží byla pak připevněna na víko rakve. Urna s jejím popelem byla poslána do Prahy příbuzným.
S Hanou Šklíbovou odchází kus Masarykova Československa, které milovala a v něž věřila. Zůstanou po ni stopy v srdci jejích přátel a v práci, kterou konala s láskou a s důkladností. Buď čest její památce.
ZA PAVLEM FRÄNKLEM Hana Šklíbová
V norském hlavním městě Oslo zemřel začátkem listopadu 1985 ve věku 81 let univerzitní profesor Pavel Fränkl. Znala jsem ho od jeho studentských let a velmi jsem si vážila jeho vědecké práce. Narodil se v Hradci Králové 30. května 1904. Patřil k šťastné mladé generaci dvacátých let, která dostala vzdělání na demokratických školách s možností rozběhnout se všemi směry podle vlastní volby. Fränkl zvolil moderní českou literaturu a divadelní vědu. Studoval na Karlově univerzitě a jeho vzorem byl F.X. Šalda. Mezi jeho vrstevníky se na univerzitě tehdy často opakoval Šaldův úsudek, že Fränkl je příslib. Po ukončení univerzitních studií odešel Fränkl do Brna, kde pracoval jako knihovník Masarykovy univerzity a později se ve velmi mladém věku stal profesorem české literatury na Vysoké škole pedagogické. Z té doby jsou některé z jeho prací psaných česky, povětšinou uveřejněných v odborných časopisech. Známá je monografie o Otakaru Březinovi. Značný ohlas měla studie „Velké ženské postavy v řecké tragedii". K té se později ještě vrací a rozšiřuje ji. Toto krátké brněnské období patřilo k jeho nejšťastnějším životním úsekům. Hovoříval o něm se shovívavým úsměvem, jaký míváme při vzpomínkách na děti a na dětství. Ale do osudů jednotlivců zasahují události světové. Blížil se rok 1939 . Fränkl pocházel z úctyhodné židovské rodiny a sám byl aktivní konvertita. Norští přátelé mu včas podali pomocnou ruku. Pozvali ho, aby na univerzitě v Oslo přednášel o Ibsenovi. Fränkl odjel z Československa v roce 1939 a tady jeho stopa pro mne na dlouho skončila. Slovo má Steiner Wilk, který zhodnotil jeho činnost v Norsku. Napsal:
„S Fränklem odchází někdo, kdo razil cestu norské divadelní vědě. Od roku čtyřicet dva až do konce světové války byl v německém koncentračním táboře. Po válce začal pracovat v Norském ústavu pro vědecké bádání a měl přednášky o moderní divadelní literatuře na univerzitě. Stal se prvním profesorem na nově zřízené katedře pro divadelní vědu na univerzitě v Oslo. V norštině napsal řadu studií, z nichž nejznámější jsou „Velké ženské postavy v řecké tragedii", „Masaryk a Gaborg", „Björnson a česká literatura", „Ibsenova cesta k dramatu" a „Strindbergova dramatická obrazotvornost". Na Ibsenovy a Strindbergovy hry soustředil svůj osobitý výzkum a byl v této oblasti vynikající kapacitou. Mimo odborných úvah, uveřejňovaných povětšinou časopisecky, byl pilným a velmi oblíbeným přispívatelem do kulturních rubrik v denním tisku. Čtenáři Aftenpostenu, nejrozšířenějšího norského deníku, mají v dobré paměti jeho zajímavé, na zkušenosti bohaté glosy..."
Tak hodnotil Fränkla ve svém článku Steinar Wilk.
A ještě ryze osobní vzpomínka, pro Pavla velmi charakteristická. Pavel Fränkl a spisovatel Egon Hostovský byli bratranci. Znala jsem se s oběma ještě z domova... Jednou mi povídal Egon v New Yorku, že si dlouho psal s Pavlem, ale třebaže dopisy byly zajímavé, celá korespondence k ničemu nevedla. „On se nikdy v ničem nedal přesvědčit." Po letech jsem seděla s Pavlem v kavárně Grand Hotelu na hlavní třídě v Oslo. Přišla řeč na Egona a Pavel prohlásil: „Psali jsme si, dlouho jsme si psali. Ty dopisy byly zajímavé, ale když Egon se nikdy a v ničem nedal přesvědčit."
Řekla jsem mu, že jsem totéž slyšela od Egona o něm. „Tak aspoň víte, že to s ním nešlo, opravdu nešlo."
Korespondence se ztratila. Škoda! Článek Steinara Wilkeho v Aftenpostu končí větou: „Nechť odpočívá v pokoji. Uprostřed slunného podzimního dne jsme ho po zádušní mši v dominikánském kostele doprovodili na hřbitov. Myslela jsem na Hradec Králové, na Brno i na Šaldu.
Vysíláno rozhlasem Svobodná Evropa, Mnichov. 5.11.1985