Obraz přítele

první dvě čísla: Podoba přítele

* Brno * 1988 – 1989 * ? *

VYDAVATELSTVÍ MILANA A JANY JELÍNKOVÝCH - 1981–1989 Brněnské vydavatelství beletrie a odborných titulů z oblasti společenských věd

Vydavatelství se vyvinulo ze spontánní aktivity několika brněnských intelektuálů, přátel lingvisty a bývalého prorektora brněnské univerzity Milana Jelínka (1923–2014), který musel v roce 1971 opustit tamní filozofickou fakultu, avšak podařilo se mu zůstat v oboru na nepedagogickém působišti v Ústavu pro jazyk český ČSAV, a jeho manželky Jany Jelínkové (*1936), která působila jako asistentka na katedře rusistiky téže fakulty. Texty veřejně nepublikujících spisovatelů, jež se zúčastněným dařilo získávat díky osobním vztahům s autory, kolovaly od konce sedmdesátých let v úzkém okruhu jejich přátel a známých. Rozsáhlejší a organizovanější podoby nabyla vydavatelská činnost manželů Jelínkových na prahu let osmdesátých, kdy se seznámili s Jiřím Müllerem (*1943), který je instruoval ohledně praktické stránky výroby publikací a opatřil jim základní vybavení. Především však přicházel s edičními podněty a prostřednictvím svých kontaktů mezi brněnskými a pražskými disidenty získával k opisu nové tituly; spolupráce byla velmi těsná a nelze vyloučit, že některé opisy, evidované jak v podniku Milana Jelínka, tak ve Vydavatelství Jiřího a Bronislavy Müllerových, jsou totožné. V neposlední řadě Müller zajišťoval finanční podporu (např. britská Vzdělávací nadace Jana Husa přispívala na vydávání publicistických textů a prací z oblasti společenských věd).

Systematickou činnost Jelínkovi zahájili roku 1981 vydáním knihy německého politologa Rudolfa Bahra Alternativa, na jejímž překladu Jelínek původně spolupracoval s Jaroslavem Šabatou a posléze sám celý překlad revidoval. V červnu 1983 Jelínek odešel do důchodu a vydavatelství věnoval prakticky veškerý čas a odborné síly. Na přípravě jednotlivých publikací se podílela řada přátel, zpravidla z řad Jelínkových bývalých kolegů a žáků. Překlady z němčiny a francouzštiny pořizoval olomoucký sociolog Vladimír Jochmann, z ruštiny překládali Jaroslav Blažke, Dana Ferenčáková, Jana Jelínková, Leo Rajnošek, Hana Rajnošková, Hana Zlatušková a další; odborné otázky Jelínek příležitostně konzultoval s historiky Jaroslavem Mezníkem, Josefem Válkou a dalšími. K pravidelným písařkám patřily Alena Jochmannová (1926–2017), Zlata Perničková, Zdislava Přikrylová, Eva Svejkovská a Lenka Waldhansová, příležitostně se však opisování účastnilo i několik dalších spolupracovníků (v době největšího rozmachu edice jich bylo celkem osm; od roku 1983 byly písařkám v případě potřeby dodávány psací stroje), na provozu podniku se podílela též Hana Svítilová. Svazky Jelínkova podniku neobsahovaly žádné známky příslušnosti k vydavatelství ani vročení (obvykle byl uváděn pouze rok vzniku rukopisu).

Vydavatelství zaniklo s pádem komunistického režimu; jako poslední byl distribuován překlad románu Oty Filipa Kavárna Slavia. Celkem zde vyšlo přibližně 120–130 svazků, zpravidla v nákladu 12–15 kopií. Žádané tituly byly opisovány vícekrát, případně vycházely v dalších vydáních (tzv. petliční Slovník českých spisovatelů byl vydán třikrát a v roce 1989 se chystalo jeho čtvrté vydání; jeho opisy vydavatelství vyhotovovalo i pro potřeby Ludvíka Vaculíka). Publikace byly rozmnožovány strojopisem na tenkém leteckém papíře formátů A4 a A5. Vazba se lišila podle síly svazku: méně objemné publikace byly sešívány kovovými svorkami a vlepovány do desek z pevnějšího papíru, silnější svazky byly sbíjeny hřebíky, případně provazovány motouzem, a rovněž potahovány kartonem, případně zpevněným plátnem nebo tapetou. V počátcích se o vazbu knih starali manželé Jelínkovi či jejich nejbližší spolupracovníci (mj. Leo Rajnošek), profesionální vazbu zajišťoval Jiří Müller a později byly navazovány osobní kontakty ve veřejných knihvazačských dílnách, např. s Pavlem Káňou (*1947), působícím v provozovně družstva Drutěva na Staré ulici v Brně. K odběratelům dokončených publikací patřili spolupracovníci vydavatelství a další Jelínkovi přátelé a kolegové (mj. literární historikové Pavel Pešta a Milan Suchomel či student Jiří Trávníček).

Prostředí převážně humanitně zaměřených intelektuálů, v němž vydavatelství vzniklo a jež také tvořilo hlavní cílovou skupinu odběratelů, mělo přirozeně určující vliv jak na výběr textů, tak na standardy jejich zpracování. Beletrie, která tvořila asi polovinu produkce, byla většinou přepisována z autorizovaných předloh a v každém exempláři byly korigovány nepřesnosti a chyby vzniklé při opisování. Texty se rozepisovaly z exilových publikací, z jiných samizdatových vydání (především z Edice Petlice), ale také z rukopisů (zejména v případě brněnských autorů). Největší pozornost vydavatelé věnovali novým pracím literátů, kteří výrazně ovlivnili podobu české beletrie v šedesátých letech: vyšly tu romány exulantů Oty Filipa (Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy, Kavárna Slavia), Milana Kundery (Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Kniha smíchu a zapomnění a Nesnesitelná lehkost bytí), Josefa Škvoreckého (Prima sezóna, Příběh inženýra lidských duší a Tankový prapor), knihy autorů publikujících výhradně v samizdatu (Václav Havel: Largo desolato, Heřmanické úvahy, Šestnáct dopisů Olze, Dálkový výslech a příležitostné přednášky a eseje; Eva Kantůrková: Jan Hus, Přítelkyně z domu smutku, sebrané fejetony a úvahy Které je to slovo?; Ivan Klíma: Čekání na tmu, čekání na světlo; Karel Pecka: Malostranské humoresky; Ludvík Vaculík: Český snář, Milí spolužáci) i v polooficiální pozici stojícího Bohumila Hrabala (Obsluhoval jsem anglického krále, Proluky). V menší míře se prosazovaly tituly autorů jiných generací, a to mladších, kteří začali publikovat až v samizdatu či v exilu (Martin Harníček, Lenka Procházková, Sylvie Richterová), i starších (např. svazek rozhlasových literárních úvah Ferdinanda Peroutky Budeme pokračovat a jeho román Oblak a valčík, které Jelínkovi přejali z exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers).

Silnou skupinu tvořili autoři brněnští (Jan Trefulka, Milan Uhde a Jiří Kratochvil, jemuž zde poprvé vyšel románový debut Medvědí román); ze slovenských autorů zde publikovali Milan Šimečka nebo Dominik Tatarka. S výjimkou tvorby Jana Skácela a dalšího brněnského básníka Zdeňka Rotrekla stála poezie poněkud stranou Jelínkova zájmu. Díky osobní iniciativě dalších členů Jelínkova okruhu tu však vyšla řada textů čtenářsky přitažlivých autorů: o vydání Blues v modré a bílé Václava Hraběte se zasloužila Hana Zlatušková (1935–2013), vydání Zahradníčkovy sbírky Dům Strach s originálními grafikami Sabiny Kratochvilové a Ód noci Pierra-Jeana Labarrièra v překladu Stanislavy Káňové a přebásnění Karla Křepelky zajistila Marie Blažková (*1951). Několikerého vydání se dočkaly verše a písňové texty Jana Vodňanského (v souborech Ej, moja paranoia a Chodící papiňák; vedle toho vyšel ještě soubor autorových absurdních promluv a mikropovídek Konečně rozumné slovo), rozmnožena byla i kniha písňových textů Svatopluka Karáska Boží mlýn. Vlastní opisy převážně beletristických textů vydávali i další Jelínkovi spolupracovníci, a to zpravidla jako vánoční dárky či novoročenky. Leo Rajnošek (1940–2015) takto v letech 1982–1989 opsal a svázal mj. Hrabalovy Domácí úkoly podle již nedistribuovaného vydání v nakladatelství Mladá fronta z roku 1970, Zahradníčkovy Jeřáby doplněné úryvkem ze Čtrnáctera zastavení Bedřicha Fučíka, Blatného Melancholické procházky či výbor z písňových textů Karla Kryla. Jaroslav Blažke (*1938) doplnil svůj opis povídky Ivana Klímy Koulařka i vlastní ilustrací; společně s manželkou Marií dlouhodobě rozšiřoval jednotlivé fejetony Ludvíka Vaculíka. Fyzik Martin Černohorský (*1923) pro opisy sbírek Jana Skácela zřídil vlastní ediční řadu (Skácelovská edice Martina Černohorského).

Neméně významnou část produkce představovaly práce z oblasti společenských věd, zejména politologické, sociologické a historické, ale též filozofické, filologické a literárněvědné, včetně textů popularizačních a publicistických. Programově byly vybírány studie a eseje kritické k panujícímu režimu a komentující domácí situaci (Václav Havel: Politika a svědomí, Miroslav Kusý: Augiášov chliev reálneho socializmu; Milan Šimečka: Obnovení pořádku), ale i texty zabývající se podstatou totalitního systému (Václav Bělohradský: Krize eschatologie neosobnosti; Rio Preisner: Fenomenologie bytostně jiné moci) nebo analyzující některé jeho rysy (Petr Fidelius: Úvod do studia současné oficiální propagandy). Objevovaly se práce odkazující k demokratické tradici prvorepublikového Československa nebo se šířeji vztahující k české otázce (Karel Čapek: Proč nejsem komunistou? a posléze celá anketa Přítomnosti k této otázce; politologické a religiózní eseje Karla Schwarzenberga st. z let 1936–1948 Obrana svobod; dále mj. publikace Václava Černého O povaze naší kultury a Paměti, Erazima Koháka Národ v nás a Jana Patočky Co jsou Češi?). Početnou skupinu tvořily knihy věnující se české historii: k nejpodstatnějším patřily svazek Pekařovské studie, vydaný k 50. výročí úmrtí historika Josefa Pekaře, monografie Jaroslava Marka Jaroslav Goll nebo dva svazky sborníku Pojetí českých dějin. Soudobým dějinám se věnovala práce Jiřího Vančury Naděje a zklamání – Pražské jaro 1968, již Jelínkovi převzali z vydání Československého dokumentačního střediska v Scheinfeldu (včetně autorova pseudonymu Miroslav Synek), nebo sborník zachycující diskusi o sovětské vojenské intervenci Invaze 21. srpna 1968. Z literárněvědné oblasti zde vyšlo např. Čtrnáctero zastavení Bedřicha Fučíka, monografie Jindřicha Chalupeckého o Jakubu Demlovi, Významová výstavba literárního díla Miroslava Červenky, Rotreklova Skrytá tvář české literatury a soubor studií téhož autora Barokní fenomén v současnosti. Vedle toho však nebeletristická produkce příležitostně zahrnovala také aktuální texty, které se šířily neoficiálními kanály i mezi společensky jinak nepříliš angažovanou veřejností (např. rozbor ekologické situace v Československu z roku 1984 či projev Miloše Kopeckého na IV. sjezdu Svazu českých dramatických umělců v roce 1987).

Relativně početně byly zastoupeny překladové tituly. Většinou šlo o díla oscilující mezi politologií, sociologií a historií a také o práce filozofické. Výjimku tvoří např. Zinověvova antiutopie Zející výšiny nebo Orwellova Farma zvířat, které stejně jako literárně kritickou práci Abrama Terce (vl. jm. Andrej Siňavskij) Co je socialistický realismus přeložil Jaroslav Blažke. Vzhledem k odbornému vzdělání řady Jelínkových spolupracovníků se jejich zájem orientoval k ruským autorům. Byly pořizovány původní kolektivní překlady (Mark Popovskij: Řízená věda, román Vladimira Bukovského A navracuje se vítr, výběr z přednášek a esejů Alexandra Zinověva Bez iluzí), jiné překlady vydavatelé přejímali z různých, i příležitostných zdrojů (Alexandr Solženicyn: Americké přednášky, Bludy o Rusku). Prostřednictvím francouzského překladu převedl Vladimír Jochmann do češtiny analýzu vládnoucí vrstvy sovětského společenského systému Nomenklatura od Michaila Voslenského. Dále zde vyšlo několik textů Hannah Arendtové (převzaté překlady prací Maďarská revoluce a totalitární imperialismus a Původ totalitarismu, další dva tituly, Eichmann v Jeruzalémě a Krize kultury, přeložil Vladimír Jochmann), Ericha Fromma, Arthura Koestlera, soubor článků polského novináře Macieje Poleského (vl. jm. Czesław Bielecki) Svoboda v táboře, Cesty k filozofickému myšlení J. M. Bocheńského ad. V polovině osmdesátých let tato ediční činnost vyústila v rozhodnutí založit pro překlady odborných prací zvláštní edici, již by koncepčně řídila redakční rada složená z odborníků z různých oborů (Prameny).

Kromě knižních titulů manželé Jelínkovi též přebírali a rozšiřovali periodika jiných vydavatelů: od roku 1984 Kritický sborník, od roku 1985 Obsah, od roku 1988 Sociologický obzor a Alternativu.

Obraz přítele

V roce 1988 iniciovala Jana Jelínková vznik původního měsíčníku Obraz přítele (1988–1989, první dvě čísla vyšla pod názvem Podoba přítele). Časopis, který připravovala skupina brněnských rusistů (Jaroslav Blažke, Josef Dudek, Dana Ferenčáková, Jana Jelínková, Evžen Petrov, Jaroslav Šabata a Hana Zlatušková), přinášel překlady z ruského tisku, v němž se s nástupem „perestrojky“ začaly objevovat otevřené články o stavu ruské společnosti a o situaci v zemích sovětského bloku. Vydavatelé se snažili zachytit především texty, v nichž ruská média reflektovala události československé kulturní, společenské a politické scény.

Měsíčník se nicméně věnoval i ruské společnosti, a to především literárnímu životu a změnám v pohledu na sporné momenty sovětské historie. Číslo 3/1988 bylo věnováno Polsku a sestaveno z polských materiálů. První číslo vyšlo v říjnu 1988, od února 1989 list vycházel v podobě dvojčísel s dvouměsíční periodicitou (část nákladu č. 5 byla přeznačena na dvojčíslo 5–6) a vydávání ukončilo trojčíslo 11–13 (srpen–říjen 1989). Časopis byl rozepisován na průklepovém papíru formátu A4, rozsah se pohyboval od 30 do 67 stran. První dvě čísla byla sešívačkou všita mezi bílé kartony, pozdější stejným způsobem do běžné růžové nebo fialové papírové složky.

Od roku 1984 se v bytech Milana Jelínka a jeho přátel konaly literární semináře spojené zpravidla s autorským čtením nových textů. Zúčastnili se jich např. Václav Havel, Petr Kabeš, Jiří Kantůrek, Eva Kantůrková, Ivan Klíma, Helena Klímová, Viktor Kudělka, Miroslav Kusý, Karel Pecka, Lenka Procházková, Zdeněk Rotrekl, Jan Skácel, Milan Šimečka, Jan Trefulka, Milan Uhde nebo Ludvík Vaculík. (Alena Přibáňová)

PRAMENY
Lokace: Libri prohibiti, Praha.
Rozhovory: Jana Jelínková, Brno 16. 10. 2012 a 14. 2. 2018; Jaroslav Blažke a Marie Blažková, Brno 8. 3. 2018.
LITERATURA
Studie a články: M. Jelínek: Brněnské samizdaty a filozofické semináře, in F. Kautman (ed.): Česká nezávislá literatura po pěti letech v referátech (1995); M. Krčmová: Milan Jelínek – člověk a jeho osud, in M. K. – P. Karlík (eds.): Jazyk a kultura vyjadřování. Milanu Jelínkovi k pětasedmdesátinám (1998); M. Jelínek: Brněnský samizdat, in L. Martinek – M. Tichý (eds.): Česká a polská samizdatová literatura (2004), zkr. též in V. Válek (ed.): Literatura určená k likvidaci II (2006); J. Nosková: Brněnský disent a jeho každodennost, in M. Vaněk (ed.): Mocní? A bezmocní? Politické elity a disent v období tzv. normalizace (2006); J. Soukupová: Za války vězení, pak disent, MFD 21. 7. 2009, příl. Brno a jižní Morava, rozšíř. in J. S.: Nepoddajní aneb Nešlo to jinak. Příběhy jihomoravských disidentů v 70. a 80. letech 20. století (2010).
Rozhovory: M. Jelínek: Od jazyka k samizdatu (připr. J. Sedlák), Brněnský večerník 22. 6. 1993.
Nekrology: J. Trávníček: Milan Jelínek (1923–2014), ČL 2014, č. 4.
Absolventské práce: M. Hanáková: Brněnské samizdatové edice a časopisy 1970–1989 (Mgr.; Brno, PedF MU 1995); Z. Hájková: Brněnský samizdat Milana Jelínka (Bc.; Opava, FPF SU 2000).

zdroj: Přibáň 2018