Filosofická revue

*     Olomouc     *     1929-1941, 1946-1948     *     čtvrtletně     *

 
 
Filosofickou revui (FR) vydávali v Olomouci tamější dominikáni. Dominikánský řád (Ordo Fratrum Praedicatorum, OP) od svého založení 1216 kladl důraz na organizátorskou, intelektuální a pedagogickou činnost, jež mu otevírala i dveře univerzit. Teologickofilosofický systém, který ve svých spisech Summa theologiae a Summa contra gentiles nabídl světu dominikán Tomáš Akvinský (1225-74), přijala církev jako nejadekvátnější vědecké vyjádření své víry (1323 byl kanonizován a 1567 prohlášen za učitele církve). Od 30. let 16. století se o šíření tomismu přičiňovali i členové jezuitského řádu (Societas Iesu, SJ), tvůrci tzv. kursů (Cursus), systematických učebnic filosofie a teologie.
 
V závěru 19. století se kritické situaci v životě církve pokusil rázně čelit papež Lev XIII. (1878-1903). V encyklice Aeterni Patris ze 4. srpna 1879 vyzval katolické školy a filosofy, aby znovu obrátili pozornost k Tomáši Akvinskému a v jeho učení hledali lék proti soudobé mravní krizi, obranu proti neduhům moderní průmyslové civilizace, především agnosticismus, subjektivismus a skepticismus. Zároveň by vytvořil základnu, z níž by církev reagovala na výsledky nejnovějšího bádání v přírodních a společenských vědách. Encyklika vyvolala živou odezvu, Podnítila zájem o aristotelsko-tomistické jádro scholastického učení. Při katolických univerzitách (Řím, Milán, Lovaň, Paříž, Mnichov, Kolín, Freiburg, Vídeň) vyrostla na přelomu století střediska, věnující se vydávání a komentování spisů Tomáše Akvinského a dalšímu rozvoji tomismu, v neposlední řadě též prostřednictvím nových časopisů. Vznikl ale i katolický modernismus, živený soudobým evolucionismem, subjektivismem a imanentismem, který prosazoval výraznou modernizaci věrouky. Na aktuálnost učení Tomáše Akvinského pak upozornily listiny dalších dvou papežů. Rovněž tato nová iniciativa našla svůj ohlas: ve dvacátých letech se v katolickém světě pozvedá druhá vlna zájmu o učení „andělského doktora“. Také v českých zemích vychází dílo brněnského profesora dogmatiky Josefa Pospíšila (1845-1926) Filosofie podle zásad sv. Tomáše Akvinského (Praha 1883-97), které podalo ucelený výklad tomistické filosofie (a nadto přispělo k vytváření české filosofické terminologie). O totéž usilovali také Pospíšilovi vrstevníci Václav Hlavatý (1842-1920; Rozbor filosofie sv. Tomáše Akvinského, 1885) a Eugen Kadeřábek (1840-1922; Soustava filosofie křesťanské čili aristotelsko-tomistické, 3 sv., 1919-1920), z mladších Josef Kachník (1859-1942), Pavel Vychodil (1862-1938; Apologie křesťanství, 1893, 1897) a další. V širších katolických kruzích popularizoval tomismus od roku 1887 časopis Růže dominikánská, měsíčník dominikánských terciářů.
 
Ve 20. letech 20. století byly u nás tomistické aktivity spjaty především s olomouckým střediskem, kde došlo k symbióze konventu s bohosloveckým učilištěm, na němž působila řada odborně i organizačně zdatných profesorů. Z Olomouce se odvíjely katolické publikační, ediční a organizátorské počiny. Olomoučtí vydávali časopisy - k Růži dominikánské přibyla 1926 revue Na hlubinu (podle vzoru francouzské La vie spirituelle ji založil Silvestr M. Braito) a po třech letech i FR; oba tyto časopisy získávaly čtenáře především mezi inteligencí. Působení časopisů doplňovala knižní edice Rozsévač a Krystal (více než stosvazkovou řadu edice, řízenou Reginaldem Dacíkem a Silvestrem M. Braitem, uzavíral 1948 vynikající překlad Nového zákona od Pavla Škrabala). Tyto edice přinášely původní díla i překlady z oboru dogmatiky, patristiky (Patristickou knihovnu řídil Timotheus Vodička), eklesiologie, hagiografie (řada Vítězové).Významným obohacením literatury bylo české vydání Tomášovy Summy teologické (1937-40); na překladu pod vedením Emiliana Soukupa pracovali Silvestr M. Braito, Reginald Dacík, Metoděj Habáň, Pavel Škrabal, Dalmác Žálek a také Jaroslav Durych.
 
Mnohotvárná činnost dominikánů byla zaměřena zejména na středoškoláky a vysokoškoláky. Např. od zimního semestru 1929/30 probíhaly na filosofické fakultě v Praze kursy katolické filosofie a teologie, určené především akademické obci; od 1930 se pravidelně konaly prázdninové kursy katolického učitelstva. Působení českých dominikánů se ovšem opíralo o bohaté kontakty s evropskými reprezentanty katolické filosofie a teologie. 1932 se v Praze zúčastnila na mezinárodní tomistické konferenci řada evropských katolických osobnosti, Martin S. Gillet, Erich Przywara, Hyacint Boškovič, René Kremer, I. M. Bocheński, Régis Jolivet a další. Po jejím úspěchu zahájily činnost Akademické týdny. Některé přednášky domácích i zahraničních odborníků obohacovaly monotematická čísla FR.
 
Čas vyměřený pro trvání FR je ohraničen léty 1929-48, kdy, s vnucenou válečnou odmlkou, vyšlo pod redaktorem Metodějem Habáněm 16 jejích ročníků. Prvé číslo (leden 1929) uvádí jako spolupracovníky literárního kritika Bedřicha Fučíka (stať Základy konstruktivismu), křesťanského sociologa Bedřicha Vaška, znalce barokního písemnictví Jana Strakoše a další. Redakční kruh byl ustaven 1935; měl 7-10 členů. Ke spolupráci při řízení revue získal Habáň i mnohé zahraniční filosofy, z nichž nejdéle v redakci působili (vedle příležitostné účasti Martina S. Gilleta, I. M. Bocheňského a Pavla Wysera) Hyacint Boškovič ze Zagrebu a Régis Jolivet z Lyonu. Z olomouckých se na redakci podíleli Emilian Soukup, Bernardin Skácel, Artur Pavelka, Hyacint Podolák a Jiří Maria Veselý.
 
FR vycházela čtvrtletně; až v poválečném období se redakce snažila se střídavými úspěchy vydávat časopis častěji nebo aspoň zvýšit rozsah jednotlivých čísel (zpravidla měl 48 stran). 1947 přešla vydavatelská práva na dominikánskou edici Krystal, avšak v létě 1948 je časopis zastaven.
 
Příspěvky členila redakce do oddílů Články, Poznámky a Kritika; od 2. ročníku přibyla Varia. Po válce se přidávají oddíly Logika a O čem soudí filosofie. Redaktoři se vyhýbali označení „novotomismus“, jejich cílem byl „tomismus“,tj. návrat k zásadám Tomáše Akvinského; tomismus také důsledně odlišovali od scholastiky a novoscholastiky.'“ FR, „nový svatý Tomáš v českém národě“ chtěla dokládat životaschopnost tomismu a zároveň tím pomáhat českému filosofickému myšlení, jehož úpadek pokládala za zřejmý. FR si tedy od začátku stavěla poměrně vysoké cíle. Naznačuje je již úvodní polemicky laděný Habáňův článek Radost z pravdy s námitkami proti pozitivismu a snahou o filosofii, která rozumovým poznáním posledních příčin jevů spěje k pravdě. Na tento článek reagovali pozitivisté z České mysli i protestanté z okruhu Křesťanské revue. U scholastiků prý filosofie splývá s teologií, FR je tedy spíše časopisem teologickým. Proti tomu Habáň namítá, že scholastická filosofie a teologie se liší předmětem svého poznání. Filosofie má „pozemské“ zakotvení, vychází z výsledků přírodních věd, tedy z rozumového poznání, a „ve vyšším řádě zjevení ukazuje, že pravda si neodporuje, ať pochází z rozumu či z vyššího světla — z Boha“, kdežto předmětem teologie jsou pravdy boží, „Bůh sám, pravda sama“. „Neoscholastická filosofie zůstává tedy čirou filosofií a není skrývanou teologii, jak úzkostlivě volá Krejčí. Má svůj zvláštní, přesně samostatný předmět, své metody, své rozumové světlo, a tím se dostala dále než moderní filosofie okradená kriticismem a pozitivismem o svůj nejkrásnější hloubavý závoj.“ Habáň uzavírá, že aristotelsko-tomistická scholastická i neoscholastická filosofie má právo na vědeckou existenci a že „její objektivní a všestranný postup jí zajišťuje jméno philosophia perennis“. Svůj filosofický charakter FR dokládala příspěvky řady autorů, jejichž témata pokrývala spektrum filosofických i teologických disciplín s přesahy do etiky, estetiky, logiky, psychologie a sociologie náboženství, pedagogiky, historie umění, přírodních věd. Vůdčí osobností ve FR byl zakladatel a vedoucí redaktor Metoděj Habáň (1899-1984) — teolog, filosof, psycholog, etik, překladatel, organizátor přednášek i konferencí. Ve FR publikoval kolem 80 článků, několik desítek poznámek a stovky recenzí. V centru jeho pozornosti stála především lidská osobnost: z psychologického a filosofického (etického) úhlu řešil jak v drobných článcích, tak v monografiích (Psychologie, 1937; Přirozená etika, 1944; Sexuální problém, 1932) obecné i konkrétní morální problémy člověka. Vyjadřoval stanoviska k tomistickému hnutí, vstupoval do diskusí s jinak orientovanými českými filosofy, např. F. Krejčím, J. Tvrdým, J. Králem, J. Patočkou, J. Uhrem a dalšími.
 
Habáňově osobnosti se přibližovali dva „inspirátoři kulturního usilování“ Silvestr M. Braito (1898-1962) a Reginald Dacík (1907-88). Oba byli autory filosofických i teologických děl: z Braitových prací jsou nejvýznamnější  Církev (1946) a Podstata křesťanství (1947); z Dacíkových rozsáhlá Mravouka (1946). Oba stáli u zrodu edice Krystal i překladu Teologické summy. V 50. letech byli Braito i Dacík ve vykonstruovaném procesu odsouzeni k dlouholetému žaláři; amnestie se dočkali v roce 1960.
 
Dalšími autory byl redaktor Teologické summy Emilian Soukup (1886-1962), publikoval články svého celoživotního tématu — filosofie a psychologie náboženství (1935 knižně Filosofie náboženství). Často se vyjadřoval i k otázkám vztahu tomismu a neotomismu, scholastiky a novoscholastiky, blondelismu apod. Gymnaziální profesor Artur Pavelka (1903-97) se věnoval přírodní filosofii, logice, Aristotelovi, fyzice, metafyzice v řadě článků, poznámek a recenzí. Účastnil se konferencí a kongresů, nejčastěji v oboru filosofické logiky. Ve FR referoval o příspěvcích R. Ingardena, J. Lukasiewicze, M. Schlicka, Ch. Morrise, O. Neuratha a R. Carnapa na VIII. filosofickém kongresu v Praze 1934, pečlivě recenzoval novopozitivistický časopis Erkenntnis, vycházející v Lipsku (1930-38) pod vedením R. Carnapa a H. Reichenbacha. Organicky slučoval tomistickou filosofii s moderní empirickou vědou.

Soustavně se FR věnovala myšlení scholastiky i jejích kořenů, studován byl Tomáš Akvinský i Aristoteles, jejich filosofické koncepty a vliv na pedagogiku, etiku, umění i medicínu (Jaroslav Beneš, Antonín Kříž, Hyacint Podolák, Ferdinand Pujman, František Skácelík aj.), o Tomášově učiteli a vzoru Albertu Velikém publikoval článek Pavel Škrabal. Dějinám španělské scholastiky 16. století věnoval trvalý zájem F. S. Horák, píšící též pod jménem Silvio Fiala (Juan de la Cruz, Francesco De Vittoria, Domingo Baňez aj.).

 
Jaroslav Hruban (1886-1934), gymnaziální profesor, referoval ve FR o problémech a směrech estetiky (knižně Základy estetické hodnoty, 1930). Několik jeho statí vyšlo i z pozůstalosti. O nových úkolech estetiky psal ve FR také Jan Strakoš (1899-1966). Redakce získávala příspěvky od osobností světové filosofie. Uveřejnila např. Ingardenovu kritiku neopozitivismu, kterou polský fenomenolog přednesl na VIII. filosofickém kongresu v Praze (Logistický pokus o přetvoření filosofie, 1934). Další Husserlův žák Ludwig Landgrebe psal ve FR o německé filosofii dějin (1937), jakož i fenomenologicky orientovaný estetik, spoluzakladatel Pražského filosofického kroužku Emil Utitz (1936,1937). Plodná byla spolupráce FR s francouzským tomistou J. Maritainem (1882-1973), např. Scholastikové a teorie umění, v překladu Václava Renče na pokračování 1931-32 (knižně Umění a scholastika,1933), a Křesťanství a demokracie (1946), ukázka z knihy vydané 1942 v New Yorku, Poselství (Messages), rozhlasové promluvy z posledních válečných měsíců 1945 (1946). Přispěvateli byli i členové redakčního kruhu Hyacint Boškovič a Régis Jolivet, francouzský tomista Antonin G. Sertillanges, filosof a teolog polského původu I. M. Bocheński (Freiburg), generál dominikánů Martin S. Gillet (Řím), filosof a teolog, jezuita Erich Przywara (Mnichov).
 
Ve FR jsou i původní práce našich historiků, filologů, estetiků. Ve stati Co jest barok (1934) si znalec českého baroka Zdeněk Kalista (1900-82) poprvé klade základní otázku, co vlastně barok je, jaké momenty určují psychiku barokního člověka a co vytváří duchový charakter té doby. Historický význam mají i články Vývoj individuality v renesanci (1935) a Rodina a dějiny (1948). Klasický filolog a překladatel Platona František Novotný (1881-1964) tiskne článek Manželství a rodina ve starověkém Řecku (1947). Růžena Vacková (1901-82), profesorka dějin umění a archeologie na Karlově univerzitě, ve stati Spiritualistický světový názor (1947) popisuje povahu současného českého personalismu v kritickém zamyšlení nad knihou Václava Černého Osobnost, tvorba a boj.
 
Jiří Maria Veselý byl s FR svázán celou její dobu. Po příchodu do Olomouce začal redakční práci; po návratu ze studií v Římě (1936) publikoval ve FR první příspěvky (celkem 50). Od 1939 byl Habáňovým spoluredaktorem, od 1948 šéfredaktorem. Nejčastěji se zabýval hospodářskou etikou. Osudy JMV připomínají novodobou historii dominikánského řádu u nás. Narodil se 1908 v Protivanově u Boskovic. Do řádu vstoupil 1930, 1933-36 studoval v Římě na Angelicu filosofii a teologii, 1937 byl v Olomouci vysvěcen na kněze. O rok později dosáhl ve Walberbergu (Bonn—Köln) hodnosti profesora teologie a 1938-40 působil jako profesor a novicmistr v Olomouci. 1941 získal doktorát klasické filosofie na univerzitě S. Cuore v Miláně, kde pak také až do 1944 přednášel jako docent slavistiky. Za druhé války v odboji v zahraniční armádě dosáhl hodnosti majora. Po válce byl v pražském konventu převorem. Násilným zákrokem proti řeholím v dubnu 1950 byl pražský klášter jako mnoho dalších zabrán a řeholníci internováni. Převor Veselý byl spolu s provinciálem Ambrožem Svatošem odvezen do „internačního střediska pro politickou převýchovu řeholníků“ v Želivě. Po pěti letech se s podlomeným zdravím vrátil do Protivanova, nastoupil jako dělník na archeologický výzkum Velké Moravy ve Starém Městě, kde nuceně pracoval 11 let. 1968 byl pozván na univerzitu do Milána, odkud přešel na papežskou univerzitu sv. Tomáše v Římě (Pontificia universita s. Tommaso — Angelicum). Badatelsky mj. přispěl k historicko-archeologickému uvedení a výkladu apoštolských listů Jana Pavla II. Egregiae virtutis (31. 12. 1980) a Slavorum Apostoli (2. 6. 1985); do nedávna vedl archeologický výzkum pod bazilikou sv. Petra v Římě.
 
Pečlivě propracovaný dominikánský systém vzdělávání počítal s juvenáty, noviciáty, provinciálními bohovědnými učilišti a vrcholnými řádovými studiemi (studia generalia). Největšího věhlasu dosáhla ve středověku jejich teologická centra v Paříži, Oxfordu a Praze, která nabízela nejvyšší vědeckou hodnost. V Praze se otevírá studium generale pravděpodobně zároveň se založením univerzity 1348 a působí zde do 1782. Později bylo obnoveno v Olomouci.
 
Družina literární a umělecká v Olomouci (1913-48) sdružovala část katolicky orientovaných literátů, mj. i olomouckých dominikánů (Dacík, Braito). Růže dominikánská měla ve třicátých letech podtitul Časopis pro duchovní život přátel řádu dominikánského. Vycházela v Praze 1887-1948 (57 ročníků).
Aktivita olomoucké skupiny zaslouží uznání už proto, že skupina nebyla nijak početná. 1930 působilo v konventu 7 kněží, 14 bohoslovců a 9 laiků (terciářů). Až po ustavení generálního studia počátkem čtyřicátých let tu došlo k mírnému nárůstu. V roce 1950 při násilném ukončení zde působilo 13 kněží, 24 bohoslovců a 7 laiků.
 
Na učitelských kursech a Akademických týdnech přednášeli i někteří stoupenci marxistického učení (L. Svoboda, E. F. Burian). Václav Vaško, autor obsažné kroniky katolické církve, spatřuje v této „světonázorové otevřenosti“ předobraz pozdějších dialogů marxistů s křesťany.
 
České dominikánské konventy příslušely nejprve do provincie polské (provincia Poloniae), osamostatnily se 1298. Za husitských válek a za josefinismu byly značně redukovány. 1855-1905 se česká provincie stala součástí provincie říšské (provincia Austriaco-Hungarica, provincia Imperii). K jejímu obnovení došlo 1905, kdy se sídlem provinciátu stal konvent u kostela sv. Jiljí v Praze.
 
1946 otiskla FR mnohé přednášky Akademického týdne vztahující se k tématu věda, umění, mravnost, o rok později byly publikovány články k tématu manželství a rodina. Poslední Akademický týden se uskutečnil ve dnech 17. - 22. března 1948.
 
Po válce vydal Artur Pavelka spolu s Dominikem Peckou a Bohdanem Chudobou kritiku marxismu Křesťanský realismus a dialektický materialismus (1946). Vzácněji ve FR publikovali O. F. Babler, Z. Kalista, D. Pecka, V. Renč, J. Strakoš, R. Vacková, T. Vodička. FR se částečně věnovala i kniha Zdeňka Rotrekla Skrytá tvář české literatury, Brno 1991.

z předmluvy v díle Helena Pavlincová: Filosofická revue 1929-1948 - Bibliografie časopisu olomouckých dominikánů

 
 
Vycházela též Knihovna Filosofické revue:
 
4. svazek - M. Habáň  (sestavil) - Sborník mezinárodních tomistických konferencí v Praze 1932. Olomouc 1933, 232 s. - pdf-ocr
 
 

Helena Pavlincová: Filosofická revue 1929-1948 - Bibliografie časopisu olomouckých dominikánů - celý text - pdf-ocr

 

 

ročník   1 - č. 1-4 - 1929 - obsahpdf-ocr
ročník   2 - č. 1-4 - 1930 - obsahpdf-ocr
ročník   3 - č. 1-4 - 1931 - obsahpdf-ocr
ročník   4 - č. 1-4 - 1932 - obsahpdf-ocr
ročník   5 - č. 1-4 - 1933 - obsahpdf-ocr
ročník   6 - č. 1-4 - 1934 - obsahpdf-ocr
ročník   7 - č. 1-4 - 1935 - obsahpdf-ocr
ročník   8 - č. 1-4 - 1936 - obsahpdf-ocr
ročník   9 - č. 1-4 - 1937 - obsahpdf-ocr
ročník 10 - č. 1-4 - 1938 - obsahpdf-ocr
ročník 11 - č. 1-4 - 1939 - obsahpdf-ocr
ročník 12 - č. 1-4 - 1940 - obsahpdf-ocr
ročník 13 - č. 1,2 - 1941 - obsahpdf-ocr
ročník 14 - č. 1-6 - 1946 - obsahpdf-ocr
ročník 15 - č. 1-4 - 1947 - obsahpdf-ocr
ročník 16 - č. 1-4 - 1948 - obsahpdf-ocr

 

Metoděj Habáň: Život, láska, manželství. Soukromý tisk z Filosofické Revue 1948. pdf-ocr